V čekárně u dětského lékaře jsem se stala svědkem rozhovoru dvou tatínků. Všeobecné povídání přešlo pozvolna ve skrytý boj, kdo dělá pro svého dvouletého chlapečka víc. Zřejmé nenaplněné ambice dvou taťků přešlo v opovrhování toho druhého a slovního shazování všeho, co tatínci pro své malé caparty dělají.  Žárlivost je vedla k tomu, že se začali navzájem zesměšňovat. Přitom každý byl na to, co pro svého syna dělal, pyšný a určitě velmi dobrý.

Myslím, že není třeba žárlit na ostatní rodiče. Všichni jsme v něčem dobří, jen je třeba si uvědomit v čem. Můj muž četl dceři pohádky v době, kdy dokázala vnímat jen jeho hlas, nikoli obsah. Jeho láska k ní a neuvěřitelná trpělivost večer co večer předčítat z pohádkových knížek v ní zanechala přesně to, co si přál. Lásku ke knížkám a především k němu samému. To, že táta každý večer seděl u její postýlky a četl, ho udělalo v jejích očích tím nejlepším tátou.